Víra

Cesta začíná zde

Každý pravý židovský domov začíná vírou — vírou v Hashema, vírou ve vlastní cestu a vírou, že i když budoucí domov ještě nelze spatřit, Hashem už člověka k němu vede.

Proč jsou shidduchim* vůbec potřeba?

Jsou cesty, které začínají prvním krokem, a jsou i takové, které začínají otázkou. Mám pocit, že cesta shidduchim* patří právě k tomuto druhému typu, protože hned na jejím začátku se téměř nevyhnutelně objeví otázka, která se na první pohled zdá jednoduchá, ale čím déle o ní přemýšlíme, tím hlubší se stává: proč jsou shidduchim* vůbec potřeba?

Vždyť Hashem mohl uspořádat svět jinak. Každý člověk by mohl zcela přirozeně potkat toho, s nímž má postavit rodinu, bez návrhů a vyšetřování, bez dlouhých dnů čekání na odpověď, bez úzkosti před každým novým setkáním a bez celého toho náročného procesu, který je všem ve světě šidduchim* tak dobře známý. Ale Hashem pro nás zvolil právě tuto cestu — cestu, která obsahuje hledání a setkávání, volbu a čekání, naději a starosti, a vedle nich, někdy i zklamání, bolest, otázky a pocit úplné nejistoty.

Co tedy Hashem od nás chce na této cestě? Nechci spěchat k odpovědi, protože existují otázky, jejichž význam nelze obsáhnout v jediné správné nebo krásné větě. Někdy musí člověku dlouho伴ovat, putovat s ním skrze setkání a rozhodnutí, skrze dveře, které se otevírají, a dveře, které se nečekaně zavírají, dokud se postupně, ze všeho prožitého, nezačne rýsovat porozumění, které na začátku cesty prostě nemohlo existovat. Proto bych chtěl, aby se tato otázka s námi nesla po celou dobu knihy a postupně se rozvíjela vedle všeho ostatního, o čem budeme dále hovořit.

Období šidduchim*, dle mého názoru, ve skutečnosti nezačíná v den, kdy je člověku poprvé nabídnuto setkání s někým. Začíná mnohem dříve — ve chvíli, kdy člověk skutečně pochopí, že chce postavit svůj vlastní židovský domov. Nejen tak, aby se oženil nebo se vdal, a nejen proto, aby našel někoho, s kým by bylo příjemné a klidné žít, ale, s Boží pomocí, vytvořit domov, v němž bude Tóra* a svatost, teplo a láska, vzájemný respekt, společný účel a splnění svého poslání. Právě tehdy začíná příprava — příprava nejen na svatbu, ale na celý budoucí život.

Přirozeně, během tohoto období myslíme především na osobu, kterou jsme ještě nepotkali. Jaká bude? Jak můžeme vědět, zda nám skutečně vyhovuje? Rozpoznáme svého druhého polovinu, když ji potkáme? Pocítíme, že jsme konečně dorazili tam, kam máme patřit? Všechny tyto otázky jsou důležité a zcela pochopitelné, ale vedle nich existuje další otázka, kterou si klademe mnohem méně často: jakými chceme být my sami ve chvíli, kdy potkáme osobu, s níž máme postavit domov?

Protože ten, koho jednoho dne potkáme, také nehledá jen manžela/manželku — i on/ona hledá domov. I on/ona doufá, že potká někoho, s kým může mluvit upřímně, komu může věřit, u něhož se bude cítit klidně a v bezpečí a s nímž může růst. Ve skutečnosti z nás nikdo nehledá dokonalého člověka a my sami rozhodně nemusíme vstupovat do období šidduchim* až po opravě každé slabosti a dokončení veškeré naší vnitřní práce. Kdyby Hashem čekal, dokud se nestaneme dokonalí, žádný z nás by nikdy nedosáhl kúpy*.

Aby člověk postavil domov, nemusí být dokonalý. Ale musí být připraven se učit, zrát, měnit se, prosit o odpuštění, když je to potřeba, přiznávat si vlastní chyby a, především, skutečně udělat v životě místo pro druhého člověka. Dále budeme hovořit o vlastnostech, birurim*, setkání, pocitech a rozhodování, ale před všemi těmito věcmi existuje základ, na kterém spočívá celá cesta — víra.

Když víra získá osobní rozměr

Když řekneme slovo „víra“, první, na co si vzpomeneme, je víra v to, že svět má Stvořitele a že On řídí vše, co se děje. Přesně v období shidduchim* se však zvlášť zřetelně projevuje, zda tato víra pronikla nejen do našeho obecného světového názoru, ale i do našeho vlastního, velmi osobního příběhu.

Mluvíme nyní nejen o víře v to, že Hašem řídí velký svět, ale o schopnosti vidět Jeho přítomnost v nabídce, která přišla, a v té, která z nějakého důvodu nikdy nedorazila; v setkání, které proběhlo, a v tom, které se rozpadlo; v vztahu, který začal s velkými nadějemi, a v tom, který skončil právě ve chvíli, kdy jsme si už dovolili myslet, že tentokrát to možná opravdu vyjde. Jsme schopni věřit, že Hašem je přítomen nejen v obdobích, kdy vše zapadá do sebe a posouvá se kupředu, ale i v těch dlouhých dnech, kdy se nám zdá, že se vůbec nic neděje?

Je mnohem snazší vidět hashgachu pratit*, když se příběh už uzavřel a můžeme se na něj podívat zpětně. Někdy je to až z dálky, co nám ukáže, jak jedna událost vedla k druhé, proč určitý vztah nemohl pokračovat a jak odklad, který se v danou chvíli zdal zbytečný a bolestivý, později otevřel dveře, jejichž existenci jsme ani netušili. Ale život se žije z velké části ne v okamžiku, kdy už známe konec. Žije se uprostřed příběhu, na místě, kde odpověď ještě není, kde vidíme jen krátký úsek cesty před sebou a nevíme, co nás čeká za dalším zatáčkou. A právě tam přestává být víra krásnou myšlenkou a musí se stát něčím, s čím je člověk skutečně schopen žít.

Víra neznamená, že umíme vysvětlit vše, co se nám děje. Někdy naopak začíná poctivým přiznáním: nerozumím, proč se to děje. Ale z toho, že nevidíme celý obraz, nevyplývá, že by ten obraz neexistoval. I člověk, který hluboce věří v Boží opatřovatelství, se může ptát, zda Hašem vidí, jak dlouho už čeká, kolik sil jí to poslední setkání vzalo, kolik nadějí si dovolila pocítit a kolik bolesti zbylo poté, co bylo jasné, že vztah nepokračuje.

Nemyslím si, že takové otázky nutně svědčí o nedostatku víry. Naopak, někdy vznikají právě z touhy, aby víra nezůstala něčím, co umíme správně formulovat, ale stala se skutečnou vnitřní oporou i tehdy, když srdce bolí. Jsou chvíle, kdy člověk nepotřebuje další správnou odpověď, ani frázi o tom, jak by se měl dívat na to, co se děje. Mnohem důležitější je, aby tam byl někdo, kdo je schopen zůstat s ním uvnitř té otázky, aniž by spěchal ji uzavřít a aniž by požadoval, aby bolest okamžitě zmizela.

Protože víra není tlačítko, které lze stisknout a vypnout bolest, a nevyžaduje, aby člověk předstíral, že se mu daří, když ve skutečnosti bojuje. Může se cítit zklamaný, může unikat, může plakat nad tím, o co tak doufal. Člověk může věřit celým svým srdcem v hashgachu pratit* a ve stejnou chvíli smutnit nad vztahem, který chtěl pokračovat. Pocit nekontradikuje víře; je součástí té lidské reality, v níž se sama víra musí naučit žít.

Ne každé zavřené dveře znamenají, že jsme udělali chybu

Jednou z nejtěžších zkušeností během období šidduchim* je spojena s naším neustálým přáním okamžitě pochopit smysl každé události. Pokud se návrh nepovede, začneme hledat, co jsme udělali špatně. Pokud vztah skončí, vracíme se v myšlenkách znovu a znovu ke konverzacím, vybavujeme si každý detail a snažíme se zjistit, zda nebylo nějaké slovo, které mělo být řečeno jinak. A pokud se vhodný návrh dlouho neobjeví, může se postupně vkrádat mnohem bolestivější otázka: možná je to celé na mně, možná se se mnou něco děje špatně?

Samozřejmě, existují případy, kdy opravdu potřebujeme se učit z minulosti. Někdy člověk začne všímat si opakujícího se vzorce chování, rysu charakteru, který potřebuje práci, způsobu mluvení, který by bylo užitečné změnit, nebo očekávání, které brání vidět člověka takovým, jaký je. O tom budeme vážně hovořit v kapitolách, které následují. Ale potřeba učit se ze své zkušenosti neznamená, že vše, co nepokračovalo, bylo automaticky neúspěchem.

Dva úžasní, hodní a vážní lidé se mohou setkat a přesto si nemusí sednout. Setkání může proběhnout teplo a příjemně, ale nevznikne z něj touha pokračovat, a vztah může skončit, aniž by jeden z nich udělal chybu nebo něco špatně. Ne každý šidduch*, který skončí, potřebuje viníka, a ne každé zavřené dveře nám říkají, že jsme udělali špatné rozhodnutí nebo že Hašem nás i jen na okamžik nechal na této cestě samotné.

Samotný fakt, že nepochopíme, proč se stala tato nebo oná událost, je jen připomínkou omezenosti našeho vlastního pohledu. Vidíme konkrétní návrh, konkrétní týden, dnešní konverzaci a bolest, která je právě před našimi očima, zatímco Hašem vidí celou cestu najednou. Samozřejmě, tímto způsobem to v žádném případě nezbavuje nás odpovědnosti: musíme přemýšlet, dělat birurim*, konzultovat, rozhodovat se a podstupovat hishtadlut*, který od nás je vyžadován. Ale pod všemi těmito akcemi zůstává základní poznání, že budování židovského domova není náhodnou událostí v životě člověka; je to hluboká součást jejich šlichut* ve světě.

Pokud se na období shidduchim* podíváme z tohoto úhlu pohledu, postupně se mění náš postoj k němu. Stále může být náročné, vyčerpávající a někdy velmi bolestivé, ale přestává působit jako pouhý dlouhý chodba, kterou musíme co nejrychleji projít, abychom konečně dosáhli k chuppah*. Cesta sama o sobě také patří do našeho příběhu. Zároveň není třeba hledat skrytý duchovní význam v každém neúspěšném setkání ani z každého odkladu dělat hádanku, kterou jsme povinni okamžitě vyřešit. Někdy něco nesedí prostě proto, že nesedí. Ale i v takovém případě toto období našeho života nevykloučuje hashgachu pratit*.

Když víra mění způsob, jakým rozhodujeme

Když se člověk cítí, jako by jeho celá budoucnost závisela výhradně na něm, každé rozhodnutí nabývá nadměrné váhy. Jedno setkání začne působit osudově, jedno špatně zvolené slovo se zdá schopné zničit vše a malá chyba působí, jako by nás mohla stát příležitosti, která se už nikdy nevrátí. Pak se v hlavě znovu a znovu vracíme k tomu, co se už stalo, a ptáme se sami sebe, zda jsme to měli říct jinak, zda jsme položili otázku příliš brzy, zda jsme vztah ukončili příliš brzy, nebo naopak, zda jsme ho pokračovali déle, než bylo správné.

Takové myšlenky jsou známé téměř každému, kdo prošel dlouhým obdobím shidduchim*, ale víra nám pomáhá vidět je v jiném poměru. Nezvolňuje nás od odpovědnosti za naše vlastní slova a činy, ale osvobozuje nás od pocitu, že celý příběh závisí na naší schopnosti nikdy neudělat chybu. Hašem je větší než naše chyby. Člověk může něco říct nešikovně a pak požádat o odpuštění, může něco pochopit později a příště se chovat jinak, může se mýlit, dělat závěry a opravovat to, co lze opravit. Není třeba procházet celým obdobím shidduchim* s neustálým strachem, že jeden nepřesný krok nás může strhnout z cesty, kterou nám Hašem připravil.

Možná je právě z tohoto hladu po jistotě, že se rodí naše tendence hledat znamení. Když nevíme, co druhý člověk cítí a zda bude pokračování, čas, který uplynul před odpovědí po rande, tón, kterým bylo řečeno „dobrou noc“, úsměv, pauza nebo malá fráze u dveří, najednou začnou nabývat obrovského významu. Je to přirozené: když nám chybí jasnost, snažíme se ji vytáhnout z nejmenších detailů. Ale víra není uměním dešifrovat znamení a proměňovat každý gestus v proroctví budoucnosti. Umožňuje člověku zůstat v realitě tak, jak je ve skutečnosti, a pochopit, že nemůžeme vždy vědět dnes, jak celý příběh skončí; někdy stačí vidět, jaký je správný další krok právě teď.

Existuje další místo, kde je víra během období shidduchim* zvlášť testována – srovnávání se s ostatními. Je téměř nemožné se tomu zcela vyhnout. Můžeme upřímně radovat ze štěstí přátel, sourozenců a známých, ale někdy, uprostřed toho radosti, stále vzniká malé skřípnutí: co já? Někdo mladší je už zasnouben, někdo, kdo začal chodit na rande později, se už připravuje na svatbu a u někoho jiného vše vypadalo, zvenčí, tak snadno a tak rychle, že naše vlastní cesta, vedle toho, působí zvlášť dlouho.

Ale lidský život není soutěží a Hašem nevede svět podle jednoho obecného harmonogramu, podle kterého musí všechny duše dosáhnout stejných milníků ve stejném věku a stejným tempem. Skutečnost, že cesta jiného člověka dopadla jinak, vůbec nedokazuje, že se na naší cestě něco pokazilo, a požehnání, které někdo jiný obdržel, nijak neubírá na požehnání připraveném pro nás.

Někdy však dlouhé čekání zasáhne ještě citlivější místo. Víra v Hašema zůstává, ale postupně se začíná oslabovat víra člověka v dobro, které je v něm. Po dalším „ne“, po další době bez vhodných návrhů, se může zrodit myšlenka, že možná jednoduše nestačíme, a proto nás nikdo skutečně nevybere.

A právě zde je zvlášť důležité si uvědomit, že víra v Hašema zahrnuje i vědomí, že při našem stvoření neudělal chybu. Každému člověku dal duši, síly, middot* a zvláštní vlastnosti, které ten člověk jednoho dne přinese do svého domova. Ano, v každém z nás zůstávají místa, která vyžadují práci, a někdy je ta práce hluboká a náročná, ale tato místa nikdy netvoří celého člověka. Možná ještě nevíme, jak bude náš domov vypadat, ani kdo do něj vejde spolu s námi, ale už dnes se můžeme naučit vidět dobro, které tam my sami jednoho dne přineseme.

Samotná cesta je již součástí budoucího domova

Na začátku této kapitoly jsme se zeptali, proč jsou shidduchim* vůbec potřeba, a netroufám si tvrdit, že znám všechny cesty Hašema. Ale pokud se nad touto otázkou chvíli pozastavíme a nespěcháme s jejím konečným vyřešením, možná se ukáže její další stránka.

Shidduchim* nejsou jen prostředkem, kterým člověk najde toho, s kým bude stavět domov. Jsou také prostorem, ve kterém se víra stává hluboce osobní. Přeestává být pouhým obecným věděním, že Hašem vládne světu, a vstupuje do těch částí našeho příběhu, kde čekáme, volíme, doufáme, chybuji, zažíváme zklamání, po něm se zvedáme a znovu pokračujeme cestou.

Možná by Hashem mohl přivést každého člověka přímo do jeho budoucího domova, obejit celou cestu mezi začátkem a cílem. Ale dal nám i samotnou cestu, a v ní se učíme lépe poznávat sami sebe a skutečně se setkávat s ostatními lidmi, učíme se naslouchat, volit, přijímat, že ne vše je pod naší kontrolou, a žít dál i tehdy, když odpověď ještě není.

Víra člověku nedává mapu, na které je každá zatáčka předem označena a je napsáno, co se stane po dalším setkání. Kdybychom takovou mapu měli v rukou, možná by už nebyl prostor pro víru samotnou. Dává něco jiného — tiché, ale velmi hluboké vědomí, že i když ještě nevidíme, kam cesta vede, nepokračujeme po ní sami.

A domov, který ještě nemůžeme vidět očima, se už po kousku začíná stavět právě na cestě k němu.

בס״ד